Zatoulaný pes

Ten den bylo sychravo a lezavo, mlha se válela nad řekou, a na ostrově, kam jsme chodívali na procházky, nebyla ani noha. Pes věnoval pozornost pesemeskám a moje myšlenky se neustále vracely k rozdělané práci v kanceláři. Došli jsme na samý konec ostrova a tam v hromadě listí z kaštanů, nalezl můj čtyřnohý kamarád soukmenovce.

V listí se choulil vyhublý, špinavý zlatý retriever. Ani se nepokusil vstát. Rozhlédl jsem se, nikde nikdo, pak mi došlo, že ten pes je tam zřejmě delší dobu. Můj ovčák ho očichával a já si říkal, co s tebou kamaráde, ztratil ses nebo tě někdo vyhodil. Budeš to muset tady ještě chvíli vydržet tuláku, řekl jsem mu a vydal jsem se pro auto, které jsem míval zaparkované u domu.

Abych se dostal k opuštěnému psovi na konec ostrova, porušil jsem zákaz vjezdu a projel cestou sice asfaltovou, ale jen pro pěší. Říkal jsem si, že je to na slušnou pokutu. Když jsem se vrátil, psí tulák ležel na stejném místě. Uložil jsem ho na deku a přenesl na zadní sedadlo auta. Rozsvítil světla a vydal se na cestu k domovu. Náhoda funguje, přesně u výjezdu z ostrova u značky zákazu vjezdu jsme potkali policejní auto, které nás zastavilo. Policistka, které z něj vystoupila, hrozivě ukázala na značku zákaz vjezdu. Pane řidiči, do parku se nejezdí, spustila… Já vím, jenže můj pes v tom parku našel zuboženého psa a tak ho vezu k veterináři, odpověděl jsem. Podívala se na zadní sedadlo na nešťastného psího tuláka a pak na mě… chvíli bylo ticho. Můj pes, sedící na přední sedačce zakňučel a udělal na policistku psí oči. Pohled policistky sklouzl ze mě na mého psa… … mohu Vám nějak pomoci, zeptala se. Ne děkujeme, není třeba, odpověděl jsem.

Cestou domů jsem se s tulákem zastavil u našeho známého veterináře. Prohlédl ho a konstatoval, že je značně podvyživený a vyčerpaný, jinak se zdá být v pořádku. Doma pak můj ovčácký pes obeznámil tuláka s chodem domácnosti, a když se trochu zotavil, chodili jsme společně lepit cedulky na sloupy veřejného osvětlení: Našel se zlatý retriever a hledá své páníčky. Po několika dnech zazvonil telefon a majitelka, starší paní, si pro něj přišla. Dozvěděl jsem se, že tulák se jmenuje Sam, bydlí na druhé straně řeky a vylekal se rachejtle, kterou mu hodili nějací mladíci k nohám, a utekl. A tak jsme po několika týdnech hezkého spolužití zůstali s mým psem opět sami.